Atlantik
minitransat 

Jeden muž, jedna loď, jeden oceán...





Logo závodu 2007

Transat 6,50 - II. etapa (1. část)

10.12.2007 Historický první účast českého jachtaře v extrémně náročném oceánském závodě Transat 6,50 (Minitransat) skončila obrovským úspěchem a ziskem bronzové medaile. Zde je úvodní část osobní reportáže sólového mořeplavce Davida Křížka.
Na poslední týden před startem druhé etapy z Madeiry do Brazílie přiletěla za přispění CK FISCHER velice početná skupina fanoušků z Česka. Kromě rodiny a přátel přiletěli také někteří členové týmu a skupina vyslaná generálním partnerem ATLANTIK FT. Po Franciscu Lobatovi jsem zde měl tedy jednoznačně největší fan-club. Technik týmu Vojta Komárek se ihned pustil do práce na lodi. Nebylo zde nic zásadního k opravě, ale na závodní lodi je prostě stále co vylepšovat. Udělal jsem důkladnou prohlídku plachet, zejména spinakrů. Po raketové první etapě naštěstí nejevily sebemenší známku zásadnějšího opotřebení. Vašek Houska z Nereide Yachting nás mailem důrazně upozornil na pečlivou kontrolu duralové takeláže. Prošli jsme tedy vše ještě jednou a až při velmi detailním prozkoumání Vojta odhalil drobnou trhlinu na začátku čeleně. Ihned se pustil do opravy a nebezpečí zažehnal. Nakonec bylo zapotřebí ještě jednou vše vyzkoušet v praxi. Na další den jsem naplánoval trénink. Navíc na Madeiru přiletěl nás dvorní kameraman Jarda Bouček a fotograf Libor Sváček. Chtěl jsem jejich profesionality maximálně využít. Ne každý má to štěstí dostat se jim do hledáčku.

V přístavu jsem se pokusil domluvit pronájem vrtulníků, ale bylo to příliš nákladné. Nakonec se mi podařilo přesvědčit týmy Slovinska, Polska a Holandska, že uděláme společné záběry a o náklady se podělíme. Vrtulník byl připraven s bezpečnostními postroji a vyjmutými bočními dveřmi k půlhodinovému letu. Na další dvě hodiny jsme pak pronajali velký člun. Zpočátku moc nefoukalo, hladina byla hladká a místy se objevovaly mraky. Zkušenost nám ale říkala, že tohle bude den “D.” A skutečně. Po vyplutí se mraky rozplynuly a vítr zesílil na 23 a později až na 28 uzlů. Ani vlny na sebe nenechaly dlouho čekat. Podařilo se tak pořídit doslova perfektní záběry jak z vrtulníků, tak následně i ze člunu. Tam ale trpěla nejen technika, ale i členové týmu. Kameraman se ocitl dokonce dvakrát v kotrmelcích a fotograf žasnul nad levitujícím aparátem. Výsledek jejich profesionální práce naleznete alespoň z části ve foto a videogalerii na stránkách www.minitransat.cz.  

V úterý přiletěl také náš Slovinský meteorolog Jure Jerman. Ihned jsme zahájili přípravu. Každý den jsme měli ráno a večer rozbor nejnovějších meteodat. Vypočítávali jsme ideální trasy a prověřovali další a další možnosti. S blížícím se startem se počet možných variant postupně zmenšoval. Nakonec jsem se rozhodoval mezi dvěma možnostmi. První z nich byla delší a vedla obloukem více k západu a druhá byla takřka přímá po spojnici na Kapverdské ostrovy. První varianta počítala s dojezdem na Kapverdy za 6,5 dne a druhá za 6,6 dne. Výhodnost delší západní trasy nebyla tedy až tak výrazná a měla se začít projevovat až po pěti dnech. To jsem vzhledem k delší napluté dráze a dlouhodobé předpovědi považoval za zbytečné riziko. Zvítězila tedy druhá varianta. Běžně dostupná předpověď na MaxSea upřednostňovala naopak jiho-východní variantu. My jsme měli ale speciální a velmi podrobná data, která slibovala po nočním bezvětří otevření úzké štěrbiny, která mně snad umožní přímější cestu k cíli. Jihovýchodně od Kanárských ostrovů se měla navíc vytvářet silná akcelerační zóna s větrem až 40 uzlu. Je jasné, že toho bude chtít řada závodníků využít. Já jsem se ale této možnosti předem zřekl. Na mé trase měl vítr dosahovat 20-25 uzlu. To je stále na velký genakr. 40 uzlů na východě může nakonec zesílit i na 50 a tím se jachting na 6,5m lodičce změní v boj o holý život. I v 38 uzlech se už jede bez spinakru na hraně a bez možnosti odpočinku. To jsem vyhodnotil jako zbytečné riziko, navíc rychlost lodi v této zóně nakonec nebude větší.

Za Kapverdami nebudu moci více spoléhat na dlouhodobou předpověď. Pouštěli jsme si animace vývoje větru v této oblasti v daném období za posledních 40 let s přihlédnutím na změny v posledních deseti letech. Do toho jsme vkomponovávali trasy favoritů v posledních ročnících. Zjistili jsme zajímavé věci. Pod Kapverdami se pravidelně objevuje druhá zóna rovníkových tišin. Je tedy třeba držet se více na západ. Ideální překročení rovníku vzhledem k průjezdu tišin nám vycházelo na 30`50`W. Dalším zjištění bylo, že v rovníkové zóně počítačový model nefunguje tak jak by měl. Bylo tedy nutné více přihlédnout na trasy závodníků v minulých ročnících jak Transat 6,50, tak i Transat Jaques Vabre. Je jasné, že pro rovníkové tišiny předpověď neexistuje, ale na rovníku model vždy ukazoval východní vítr, který tam prakticky nikdy nefouká. Další plán trasy a postup na jižní polokouli pak nebyl příliš komplikovaný vzhledem k naší západní variantě. Jen pro samotný dojezd podél pobřeží jsem si úmyslně vynesl waypointy co nejblíže břehu. Je to riskantní, ale dají se tam nahnat cenné mile. Plán trasy je tedy jasný. Ještě počkáme na poslední meteodata.

V podvečer před startem se koná závěrečný brífink. Po minulých zkušenostech si stoupám hned vedle tlumočnice Daisy. Meteo předpověď je velmi obecná. Následuje opakování bezpečnostních opatření a něco k plánované trase. Daisy tlumočí každou pátou větu. “Co říkali o klubu Nautico?,” ptám se důrazně. “Jen že start bude buď před marinou, nebo před Club Nautico,” odpovídá Daisy. “Jaký je v tom rozdíl? Vždyť jsou vedle sebe?,” ptám se. “Záleží na směru větru,” odpovídá nesmyslně Daisy. Vidím, že to nemá cenu a dál se už neptám. Nerozumí až tak dobře francouzsky a jachtingu už vůbec ne. Je to marný boj.

Běžím na krátký meteo brífink s Jurem a pak na poslední společnou večeři s týmem. Sedíme v pěkné zahradě. Tisknu se k Lucii a je mi smutno. Milan mi slavnostně předává Wilsona. Je to míč pro štěstí (dle filmu Trosečník) s nakreslenou tváří a s podpisy všech přátel. Pak mi ještě namlouvají na záznamník další osobní vzkazy. Odcházíme spát.

Je to poprvé v historii celého projektu, kdy jsem se před startem důležitého závodu dobře prospal. Ráno si dávám snídani a rychle spěchám do přístavu. Odevzdat mobil, odepsat se před vyplutím, bojovné loučení se soupeři. U klubu již čeká Jure a předává mi meteo složku s nejčerstvějšími daty. Vím přesně na týden dopředu, v kolik hodin přijde jaká změna. Mám větrné mapy po šesti hodinách a statistické výpočty pro druhou část etapy. Loučím se s Lucií a ostatním jen mávám a rychle odcházím na loď. Je mi strašně. Mám před sebou nekonečný oceán, předpověď na týden a vůbec nemám představu, co se stane. Vydržím to? Vydrží loď? Co mě tam jen čeká? Srdce mi buší jako nikdy před tím. Třesou se mi ruce. Vojta mi pomáhá odvázat loď a já odrážím od břehu.

Za velmi slabého větru se jen pomalu sunu k přístavní hrázi. Následují mě dvě výletní lodě. Je na nich asi 30 lidí, kteří mě vypluli podpořit. Většina z nich má na sobě týmové tričko. Je to nádherný, ale zavazující pocit, cítit tu obrovskou podporu. Dále na moři je vítr o něco silnější a stabilnější. Trimuji oplachtění a ukládám náměry do Tackticku (digitální kompas). Zadávám první waypoint u ostrova Santa Lucia na Kapverdách. Lodě lemují celé pobřeží. Je těžké odhadnout místo startu. Vítr je slabý a tak se raději vracím k přístavu. Za mnou jede ještě asi dvacet lodí. Konečně rozpoznávám startovní loď. První výstřel – 8 minut do startu. Pravá strana startovní čáry je takticky výhodnější, ale tvoří se zde příliš velká skrumáž. Věřil jsem si, ale velký balík lodí vytvoří větrnou zeď a celá skupina bude mít v těchto povětrnostních podmínkách slabší vítr. Rozhoduji se tedy pro start v první třetině startovní čáry. Výstřel – 4 minuty do startu. Nervozita roste. V dálce vidím jednu z lodí mého doprovodného týmu. Tak rád bych jim předvedl parádní start. Nechci je zklamat. Vím, že mi věří a drží palce, jak je to jen možné. 1 minuta do startu. U startovní lodě je veliká skrumáž a balík se tlačí nahoru. Nechci zůstat pozadu. Start… Mám výbornou pozici. Nikdo mě nezakrývá a jedu na svém větru. Komise však dává signál, že start byl zrušen a bude odstartováno znovu. Příliš mnoho lodí bylo přes čáru. Penalizace za předčasný start může být až 24 hodin, ale tentokrát by neodhalili všechny viníky a tak se procedura opakuje.

Držím se více vpravo pod hlavní skupinou. Má pozice je opět výborná. Nabírám maximální rychlost a ostřím k čáře. START ... !!! Je to perfektní. Jedu na čistém větru v přední linii. Po deseti minutách se zezadu začíná dotahovat rychlejší speciál. Schválně ostřím a dostávám jej do beznadějně návětrné pozice. Ve stočeném větru už nemá šanci a raději točí. Tak postupně likviduji další dva soupeře. Nyní mě již nikdo neohrožuje. Jedu ideálním směrem, jen pár stupňů pod kurzem. Lodí, které otáčí na pravou stranu, postupně přibývá. To mně přijde absolutně netaktické, ale začíná mě to znervózňovat. Snad tam není omezovací bóje, ale co by tam konec konců dělala. Vždyť to není ani proti větru. Jedu dál a zvyšuji svůj náskok. Přijíždí člun JURY. Mávám jim na pozdrav, ale oni neodpovídají. To už je divný. Po chvíli váhání, točím zbaběle ke skále. Na trase mě křižuje Polák Jaro Kaczorowski na Allianzu. “Kam jedeš? Pálíme pryč!,” křičí. “Není tam omezovací bóje?,” ptám se. “Co by tam dělala. Pojeď!,” odpovídá Jaro. Vyjíždím na čistý vítr a točím zpět na kurz. Celé je to ale nějak podezřelé. Vytahuji dalekohled a snažím se něco zjistit. Je to daleko a loď skáče proti vlnám, ale nakonec to vidím. Oranžová bóje daleko u pobřeží před klubem Naval. “Sakra!” Ihned točím a volám na Jara. Neslyší mě. Zkouším vysílačku. Neodpovídá. Trvá to dalších pět minut, než otočí za mnou. Vracím se ke skále. Téměř všechny lodě mají již otočenou bóji a míří na otevřený oceán. Ve vysílačce se ozývá Karel. Pokouší se se mnou navázat spojení, ale nemohu odpovědět, abych nebyl diskvalifikován, nebo spíše penalizován. Stejně ale vím co chce. Naštěstí jsem chybu odhalil. Nicméně s velkou ztrátou točím omezovací bóji na předposledním místě. Poslední je Jaro. Je mi na nic. Mám děsný vztek. V původním vypsání z Francie o tom určitě byla zmínka, ale nikde na startovní lodi jsem při opakovaném startu vlajku “D,” která by případné umístění bóje měla signalizovat, neviděl. Neměl jsem dát na neschopnou překladatelku. Měl jsem se více ptát. Je to hrozná chyba. Takhle to celé pokazit. K tomu všemu se z po za plachty postupně vynořují obě týmové doprovodné lodě. Připadám si hrozně. Všechny jsem zklamal. Co si o mně asi myslí. Řada z nich nejsou jachtaři. Musí si myslet, že jsem úplný amatér. Děsně mě to štve. Lodě se blíží. Už rozeznávám jejich tváře. Všichni jsou veselí, mávají mi a povzbuzují. Oni mi stále věří. Skáču do kajuty a vytahuji Wilsona. Zvedám jej nad hlavu, jako by se nic nestalo. Oni mě hlasitě povzbuzují. Teď je teprve odstartováno. Házím Wilsona do kajuty, krátce mávám všem na pozdrav, dotrimovávám plachty, vypínám autopilota a stíhací jízda začíná. Koncentruji se na každou vlnu. Pracuji s otěží a vozíkem a tělem pohybuji při každém nájezdu vlny. Jedu na 100%, jak kdyby to byl jen odpolední závod. Asi po třech hodinách se poprvé otáčím k pobřeží. Ostrov se celkem vzdálil. V závětří míjím první soupeře. Kurz je ideální.

Až nyní jsem se dozvěděl, že jsou na tom některé lodě i hůř. Andraz Mihelin se po startu opět srazil. Tentokrát to bylo s jedním ze soupeřů. Vrátil se tedy do přístavu, zalaminoval rychle díru v boční hraně paluby a odstartoval s tří hodinovým zpožděním. Je to fakt smůla, ale nervozita na startu takého to závodu je pochopitelně obrovská. Jachtaři jsou pod velkým tlakem a tak i když má závodník právo plavby, musí neustále kontrolovat situaci kolem sebe. Také Australan Tom Braidwood se po určité době vracel. Technici s B&G mu věnovali nový displej, který zcela přestal fungovat. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o nový testovaný model, který vykazoval občasné poruchy. Kdyby tam Tom nechal původní přístroj, byl by bez problémů. B&G mu prvním letadlem poslali nový displej. Ztráta ale narůstala a dva roky příprav mu již nikdo nevrátí.

Já stále stoupu ve slábnoucím větru. Občas jsem nucen udělat přibližovací obrat. Většina krátkodobých změn je způsobena přechodem mraků. Držím se poměrně západně od spojnice. Jen doufám, že jsem již minul návětrný stín ostrova, který je ve slabém větru poměrně výrazný. Na dohled je Jaro a taky Šime Stipanicev (CRO 232 – Marina Dalmacia). Občas komunikujeme na 72 kanálu VHF. Po vypjatém dnu na mě doléhá únava, ale nedaří se mi usnout i přes to, že jsou na to ideální podmínky. Zkouším dvaceti minutové bloky, ale usínám až nad ránem. I přes krátké odpočinkové cykly jsem asi propásl jeden poryv, který posunul Jara přede mě. Už raději nejdu spát. Vítr hodně kolísá a občas se dostaví i absolutní bezvětří. Na odpočinek není čas. Kdo první projede tímto pásmem, ten se dostane do oblasti stabilních větrů nejdříve a jeho náskok pak bude narůstat. V 11 hodin madeirského času netrpělivě čekám na zprávy rádia Monaco o vývoji počasí a hlavně na průběžné pořadí závodníků. Nejprve hlásí třídu Proto. Jaro je na 6. místě a Šime dokonce na 5. místě. To pro mě vypadá nadějně. Už hlásí sériovou třídu. “Jsem první!!!,” strašně křičím a líbám Wilsona na čelo. “Jsem první!” Snad to všichni na Madeiře vidí a odpustí mi ten zazděný start. “Jsem vážně první!” Snad vidí, že jsem přes noc předjel asi 80 lodí. “Doufám, že to všichni vidí.” 

(Pokračování příště)

 David Křížek – CZE 516 – ATLANTIK FT






Atlantik FT
CK Fischer
Trasa závodu
Captains club

RODOP
Kilcullen Kapital Partners
PortBayt - přeprava lodí



SUUNTO FSE ROBLINE – Yacht Sport Starý
GPS centrum PICODAS Praha s.r.o. Honda - BG Technik
E-THERM a.s. QUIKSILVER
Humi outdoor Aigle Actimum
ALU-S.V. O-sails
Nutrend Altumare
Indiana Jerky Galileo Production
Imray  MCU